Udržet nebo zlepšit mezilidské vztahy. To je podle mne základ jakékoliv smysluplné kolektivní činnosti 

Měl jste už v dětství nějaké představy o povolání spojené s geologií?  

Jako malý kluk jsem rád chodil do přírody a zde jsem se setkával s rostlinami, zvířaty a kameny, a ty mi nějak učarovaly už ve věku asi 8−10 let. A tak jsem začal kameny sbírat, nejdříve spíše náhodně, pak jsem si sehnal první knihu o mineralogických lokalitách u nás a naše výlety do přírody s otcem, který byl velký turista, začaly mít jasný cíl, lokality minerálů po celém Československu. Už na základní škole jsem chtěl být geologem, i když rodičům se to moc nelíbilo. Budeš žít někde v maringotce, a co budeš jíst? Tak jsem se začal učit vařit už na základní škole, a jak se mi umění vařit hodí vlastně po celý život. 

Jak vedla vaše cesta ke studiu na PřF MU? Byla to jasná volba? 

Z mojí strany ano, bylo to blízko od Vyškova, kde žiji, a navíc, zdálo se mi, že je to více o vědě a o mineralogii zvlášť a méně o praxi – těžbě surovin, jako je zaměření VŠB v Ostravě, kde by mě raději viděli moji rodiče.  

Jak jste se dostal ke geologii, a jak konkrétně k mineralogii, na kterou se specializujete? 

Moje zaměření na mineralogii jen navázalo na sběr minerálů. Když se nás ptal doc. I. Krystek v prvním ročníku na geologické exkurzi, zda už víme, která disciplína z geologie nás zajímá, pouze Jirka Kalvoda a já jsme jasně preferovali paleontologii a mineralogii. Nebyli jsme za to pochváleni, spíše naopak a dnes jsme oba profesory těchto oborů na Masarykově univerzitě. Nicméně přechod od sběratelství k vědě ještě chvíli trval, ale jakmile jsem začal pracovat na diplomové práci, bylo rozhodnuto: bádat je zajímavější než mít sbírku minerálů. Minerály sbírám rád dodnes, ale jen do muzejních sbírek nebo pro výzkum. 

Co Vám ze studií na PřF MU v 70. letech utkvělo v paměti nejvíc? 

Nejvíce asi výborná parta spolužáků a většiny učitelů. Především zážitky z geologických exkurzí a různých méně oficiálních akcí, které ani nebyly často s geologií přímo spojeny. Prostě tehdy se žilo reálně ne virtuálně a hlavně, byli jsme mladí. Moc rádi na to vzpomínáme. 

Jak se vyvíjela vaše představa o profesním uplatnění? 

Nejdříve jsem chtěl být geologem bez bližší specifikace, hlavně abych pracoval v přírodě, nicméně sběr minerálů jako povolání by se mi líbil. Proto jsem využil nabídky dr. T. Kruti z Moravského zemského muzea, kam jsem po ukončení studia nastoupil. Už tehdy jsem cítil, že vědecký výzkum je to pravé, ale v té době jsem se nijak nesnažil se dostat na doktorské studium na Katedru mineralogie a petrografie MU. Po čase jsem ale využil nabídky prof. F. Čecha z Katedry mineralogie na PřF UK v Praze, kde jsem posléze externě absolvoval doktorské studium. Hlavně jsem se zde seznámil s doc. P. Povondrou a přes něj s prof. P. Černým ve Winnipegu. A pak už bylo o mém vědeckém zaměření rozhodnuto, ale na pozici učitele na vysoké škole jsem nijak nepomýšlel. 

Po studiu jste nastoupil do Moravského zemského muzea a působil zde jako mineralog (1977−1994) a v letech 1994−1999 jako vedoucí Mineralogicko-petrografického oddělení. Co Vám dala tato kariérní zkušenost po odborné stránce, zkušenosti s řízením, i co do odlišnosti od akademického prostředí? 

Práce v muzeu mně dala více věcí. Především široký záběr muzea zahrnující přírodní a společenské vědy mi dal poněkud širší pohled na vědní disciplíny obecně, což se mi hodilo např. během mého působení v Akreditační komisi MŠMT, kde jsem zastupoval vědy o Zemi. Široký záběr měl i náš výzkum na mineralogicko-petrografickém oddělení, takže mám určitý přehled o širších geologických problémech, než je pouze mineralogie a geochemie pegmatitů, což je v současnosti můj nejčastější objekt studia. Zjednodušeně řečeno širší pohled na věc. Také větší otevřenost veřejnosti prostřednictvím výstav, přednášek a spolupráce s amatérskými sběrateli minerálů. Důležité bylo i vedení oddělení, které mě učilo jednat s lidmi a vést je, i když v tomto jsem dostal mnohem tvrdší školu už na vojně, kde jsem byl velitel čety. Jinak je vedení ústavu na fakultě mnohem komplikovanější v tom, že počet zaměstnanců je asi 10× větší a hlavně, je zde odpovědnost i za studenty a jejich výuku. Dnes už se to dá ale těžko srovnávat, nárůst byrokracie je obrovský, tam i tady. 

Jak jste zvládal omezení daná socialismem? Co pro Vás znamenal Listopad 1989? 

Myslím, že jsem tuto dobu prožíval stejně jako většina. Samozřejmě, že mi vadila řada věcí, ale protože jsem život ve svobodné společnosti poznal až po listopadu, nenesl jsem to nijak těžko. Chyběla mi možnost cestovat, ale s ohledem na to, že Moravské muzeum byla v té době mnohem liberálnější instituce než MU v Brně, mohl jsem relativně svobodně pracovat, a dokonce mi umožnili i přímý písemný styk s emigrantem prof. P. Černým v Kanadě, tehdy zcela nemyslitelná věc na katedře mineralogie a petrografie, které byl P. Černý absolvent. Po listopadu se vše změnilo. P. Černý přijel do Brna už koncem ledna 1990 a okamžitě jsme začali plánovat společný výzkum, který pak trval až do roku 2018, kdy zemřel. 

V letech 1991−1993 jste absolvoval dvouletý postdoktorální pobyt na Univerzitě v Manitobě, Winnipeg, Kanada pod vedením prof. P. Černého. Jaký to byl zážitek po letech, kdy byla možnost cestovat omezená? 

Byla to obrovská změna, která se dá těžko popsat těm, kteří to nezažili. Najednou tu byla šance se něco naučit, o které se mi nikdy ani nezdálo. Jenže doma jsem měl manželku a 2 děti a tehdejší situace nám neumožňovala jet tam všichni. Nicméně se mi podařilo manželku přesvědčit, že to je šance nejen pro mě ale i pro ni a děti. Mně pobyt v severní Americe umožnil navštívit řadu míst v Kanadě, a hlavně v USA, a to jak mineralogických lokalit, tak národních parků. A protože za mnou manželka s dětmi přijela na 4 měsíce, část cest jsem uskutečnil i s nimi. Dodnes na to vzpomínají i na 2 měsíce v kanadské škole. A hlavně od mojí manželky to by obrovská oběť zůstat skoro 2 roky sama s dětmi. 

Co Vás na Univerzitě v Manitobě inspirovalo nejvíce a co jste z toho převzal pro svoje pozdější působení na PřF MU? 

Těch věcí je víc. V prvé řadě obrovské pracovní nasazení většiny vědců na ústavu, to bylo naprosto nesrovnatelné s tím, co jsem znal od nás. Největší hvězdy geologického ústavu té doby mineralog prof. Petr Černý ale především mineralog a krystalograf prof. Frank Hawthorne představovali v té době světovou vědeckou špičku v daném oboru a pracovat s nimi bylo opravdu inspirativní. Dále to bylo zaměření na studium procesů, a ne regionálně popisný přístup dominující v té době u nás. Velmi důležité bylo také to, že jsem se seznámil s řadou špičkových mineralogů v Kanadě a v USA a spolupráce s některými z nich trvá dodnes, i když často už přes moje bývalé studenty, dnes kolegy. 

Jak nato přišlo, že jste z MZM přešel na PřF MU do funkce ředitele Katedry mineralogie, petrologie a geochemie a později Ústavu geologických věd? Co jste považoval za svoje nejdůležitější úkoly v nové funkci? 

V té době už jsem byl přes 20 let na jednom pracovišti a cítil jsem, že potřebuji změnu. Navíc v té době byl děkanem PřF MU profesor R. Brzobohatý, jeden z těch učitelů, se kterými jsme byli jako studenti ve velmi dobrých vztazích, takže jeho nabídka se mi vlastně hodila. Protože jsem přišel zvenčí a měl jsem velmi širokou spolupráci se zahraničními vědci, byl jsem relativně nezávislý a mohl lépe prosazovat změny, hlavně větší zahraniční spolupráci ale také zkvalitnění laboratorního vybavení, protože to byly podle mého názoru v této době hlavní problémy. Dále bylo nutné zvýšit kvalitu vědeckého výzkumu, to ale byl mnohem komplikovanější a dlouhodobější úkol, který do určité míry trvá dodnes. 

Co jste chápal v pozici ředitele jako primární úkol ve vztahu k zaměstnancům? 

Udržet nebo ještě lépe zlepšit mezilidské vztahy. To je podle mého názoru základ jakékoliv smysluplné kolektivní činnosti dnes možná poněkud podceňovaný a nahrazovaný nadužíváním digitálního spojení. 

Jaké jste pro zlepšování mezilidských vztahů používal „metody“? 

Všechny důležité záležitosti jsem vyřizoval osobním jednáním, i když někdy nepříjemným pro obě strany, a hlavně, o všech záležitostech se diskutovalo, jak oficiálně na poradách ústavu, tak na řadě neoficiálních setkání. Např. spojení kateder do jednoho ústavu provedené už v roce 2003 jsme diskutovali téměř 1 rok, než proběhlo tajné hlasování na jejich společné schůzi. Dnes se udržování osobních kontaktů postupně omezuje digitalizací, což je možné v případě rutinních záležitostí, ale v zásadě špatné, pokud jde o důležitá rozhodnutí. Momentálně to sice má racionální důvod, koronavirus, ale obávám se, že se tento přístup stane spíše pravidlem a brzy se to projeví v tom, že věci nebudou dobře fungovat. Osobní jednání, ač zatížené emocionálními faktory, je efektivnější než sebedokonalejší digitální propojení, ale většinou časově i jinak náročnější. 

V letech 2005−2017 jste působil jako předseda subkomise pro nomenklaturu minerálů superskupiny turmalínu při International Mineralogical Association (IMA). Co to pro Vás znamenalo? 

Především to byla obrovská pocta. Být šéfem subkomise, která připravuje nomenklaturu skupiny takto důležitých minerálů a v kolektivu špičkových světových vědců, je oceněním mých aktivit týkajících se skupiny turmalínů, tedy nejen řady publikací ale i pořádání mezinárodních konferencí a dalších aktivit v komisi pro nové minerály při IMA, kde jsem dlouhou dobu zastupoval ČR. Byla to ale také zkouška organizačních schopností, jak zvládnout jednotlivé osobnosti subkomise. Většina styku probíhala přes emailové zprávy a potkávali jsme se pouze na vědeckých konferencích méně než 1× za rok. A právě tato osobní setkání vždy výrazně urychlovala naši práci ve srovnání s digitálním stykem a potvrdila mi, jak jsou osobní setkání, ač někdy emocionálně náročnější, důležitá. 

Na fakultě učíte mj. psaní odborných článků. Co je podle Vás podstatou dobrého vědeckého článku? 

Základem je dobrý nápad podložený přehledem o současné ale i starší literatuře. Dále je nutné, aby článek poskytoval propojení s jinými blízkými obory, tedy vidět řešený problém v širších souvislostech. Právě někdy až přehnaná specializace bez uvedení do celkových souvislostí je dnes dost častá.  

Jak je podle Vás při tvorbě vědeckého článku důležitá trpělivost a ochota vracet se k textu opakovaně? 

To je naprostá nezbytnost a opakovaně není myšleno 2× ale nejméně 10× a vícekrát. Po formální stránce je nutné pilovat sloh a také pořadí a návaznost jednotlivých kapitol a podkapitol. V úvodu je nutné vysvětlit, proč se to dělá a kam to chceme posunout nově a v závěru jasné shrnutí se zvýrazněním, co jsme zjistili a kam jsme to opravdu posunuli. Obsahově by se měl čtenáři neustále rozvíjet příběh, který stále chápe, informace na sebe navazují ve správném pořadí a je zvědavý na další informace. A z uvedeného vyplývá také další důležitá věc, psaní článků vyžaduje soustavnou práci po relativně dlouhou dobu kolem 1 roku a většinou déle. A právě tato vytrvalost je problém. 

Jaké další „skills“ jsou pro publikační činnost důležité? Co hlavně studenty o psaní odborných článků učíte? 

Možná to zní někomu podivně, ale než začnou sami psát, měli by hodně číst, a to se moc neděje. Zároveň by neměli číst jen články velmi blízké jejich tématu, ale i poněkud odlišného zaměření. Pak začít od článků s jednodušší tematikou do časopisů na nižší úrovni a postupně psát složitější a dostávat se do prestižních časopisů. A musí si uvědomit, že naučit se psát vědecké články je běh na hodně dlouhou trať. 

V české vědě je stále poměrně malé zastoupení žen. Jak by vědě mohlo podle Vás pomoci více žen ve výzkumných nebo vedoucích pozicích? 

Ženy většinou přistupují k řešení problémů poněkud jinak než muži, proto je kombinace ženského a mužského faktoru ve většině činností jednoznačně výhodnější. Nicméně, neplatí to pro všechny obory činnosti stejně a hlavně, je nutné pro to vytvořit podmínky. A myslím, že tady je hlavní problém v tom, že nedostatečně podporujeme ženy s dětmi, a to jak rozumnými zákony, tak kroky, které může udělat i MU samotná, jako jsou třeba vhodně umístěné jesle a školky. Nyní existuje dětská skupina v kampusu, a jak vím, univerzita nyní hledá i vhodný prostor pro takovou skupinu pro fakulty, co sídlí v centru. Ať se nám to líbí nebo ne, ženy budou dál rodit děti, jinak vymřeme, a tak budou často určitým způsobem znevýhodněny. A hlavně, bude to chtít čas, takže nejdříve je nutné nastavit vhodné podmínky a postupně se situace změní. Různé kvóty nic nevyřeší, pokud nevytvoříme podmínky. 

Děkuji za rozhovor.
Zuzana Jayasundera