Erik Kalla

 Na Přírodovědecké fakultě jste na Ústavu chemie vystudoval chemii. Kdy jste si uvědomil, že se chcete právě tomuto přírodovědnému oboru věnovat?

Už od kvarty jsem se chemii věnoval i mimoškolně. V rámci chemické olympiády jsem jezdíval na soustředění a tábory. Obor mě tedy začal bavit už tehdy, nejvíce pak na střední škole, respektive vyšším gymnáziu.

Na střední škole dnes sám učíte, zároveň jste zapojen i do výuky budoucích učitelů chemie na Přírodovědecké fakultě. Kdy jste se pro učitelství rozhodl?

Bylo to dilema, řekl bych, skoro celoživotní.

Už během základní školy jsem se svými vrstevníky interagoval takovým způsobem, že jsme si třeba hráli na školu a já byl učitel. Vnímám to jako prvotní impuls k tomu, že bych mohl k učitelství tíhnout.

Když jsem nastoupil na vysokou školu, už od prvního ročníku jsem dělal různé experimenty. Soustředění, na která jsem dřív jezdil jako účastník, jsem brzy organizoval.

S nástupem na doktorát jsem pak díky hotovému učitelskému minimu začal paralelně vyučovat i na střední škole.

Co vás na práci učitele nejvíce naplňuje?

Na učitelství mě nejvíce naplňuje nadšení žáků. Velmi často se dokážou v malém časovém horizontu posunout hodně daleko, a pro mě je velice motivující to vidět. Stejně tak oceňuji i zpětnou vazbu, kterou od nich dostávám.

Učitelství pro mě není jen o tom, že si někam stoupnu a žáci mě budou pětačtyřicet minut poslouchat. Jde i o to vidět v rámci výuky progres. Navíc vnímám, že jsou žáci na hodinách rádi, dávají mi to najevo.

Chemie může být pro řadu studentů poměrně abstraktní. Jak se je snažíte motivovat a nadchnout pro obor?

Vnímám, že na střední škole neučím jen chemii, ale i matematiku, fyziku a trochu biologii. Myslím si, že žáky baví právě to, že se snažím chemii vykládat v souvislostech. Aby to nebyla vyloženě jen fakta, která se musí naučit zpaměti, ale aby ji vnímali v kontextu i jiných přírodních věd a informací, které se už naučili.

Chemie je často velmi abstraktní, protože pracuje s jevy, které si studenti neumí přímo představit. Když se ale začnou přirovnávat k makroskopickým věcem, studenti si vytvoří konkrétní představu a snáze pochopí abstraktní koncepty.

A druhá neméně podstatná věc je samozřejmě i to, že učím na chemické průmyslovce. Tam už se trochu očekává, že na ni jdou studenti s tím, že mají aspoň trošku zájem o přírodní vědy a že se jimi chtějí zabývat.

S výukou chemie si mnoho lidí spojuje pokusy. Jakou roli ve výuce hrají?

Paradoxně to vůbec není o tom, že bych si musel na každou hodinu připravovat nějaký experiment, aby výuka žáky bavila. Vůbec by to nepřineslo ovoce, jak si často může široká veřejnost myslet – nadchnout studenty pro chemii jen experimentem. Pěstovat vizuál k chemii je samozřejmě důležité, ale určitě to není jen o tom.

U nás na škole je to navíc specifické v tom, že se dělí teoretické hodiny od laboratorních cvičení. V teoretických hodinách se tedy ani neočekává, že bych představoval nějaké experimenty – občas si tak ale musím pomoct třeba videem.

Co vás po nástupu do školství nejvíce překvapilo?

To, jak moc náročné je pracovat s rodiči. V interakci s žáky jsem v prvních letech neměl žádný problém, stejně tak ani s kolegy. Problémem ale pro mě na začátku byla komunikace s rodiči.

Na žáky jsem měl určité požadavky a samozřejmě člověk, když čerstvě vystuduje vysokou školu a jde učit, chce předat co nejvíce informací. Může třeba vnímat, že to jsou základní informace, i když jsou zrovna pro středoškolské studenty trošku pokročilejší.

V prvních letech mezi mnou a některými rodiči probíhaly velmi silné rozepře. Musel jsem se s tím nějakým způsobem sžít. A opravdu – třídní schůzky pro mě dřív byly největší panika.

Jaké vlastnosti nebo kompetence by tedy podle vás dobrý učitel měl mít?

Myslím si, že aby výuka fungovala co nejvíc efektivně, musí si učitel nastavit správný přístup k žákům. S žáky se snažím komunikovat jako se sobě rovnými.

To, že jsem v roli někoho, kdo má nad žáky trochu navíc, mi je opravdu nesympatické. Sám jsem to zažil v roli žáka a věděl jsem už tehdy, že takto určitě nikdy učit nechci.

Zároveň to ale nesmí sklouznout k tomu, aby žáci vůbec neznali hranice. Je třeba to nějakým způsobem vyvážit a nastavit si pravidla. Lidský přístup je ale podle mě nejdůležitější – chovat se k žákům adekvátně a nekoukat na ně shora.

Mezi další kompetence samozřejmě patří to, že učitel musí mít tak trochu dar umět přednášet, formulovat myšlenky tak, aby dávaly smysl. Na to nás částečně připraví univerzita, ale důležitá je i osobní rovina a přístup k žákům.

Kromě výuky se dlouhodobě věnujete také přípravě chemických olympiád. V čem vidíte hlavní smysl takových soutěží?

Když připravuji řešitele na olympiády, je to o tom, že je můžu posunout za hranici vědomostí v rámci výuky. A to mě hrozně naplňuje, protože jejich progres je neskutečný.

Když se jim věnuji v neděli osm hodin v laboratoři, ač to zní šíleně, někdy to tak je, studenti jsou pak zkrátka jinde než ti ostatní, kteří se olympiád neúčastní.

Když bych to měl shrnout, pracovat s nadanými žáky je úžasné v tom, že vidíte, že jsou šťastní nejen z toho, že dělají vědu, ale že jim zajistíte taky kolektiv. Skupinu lidí, kteří jsou podobně střelení a nadšení, a mohou tak navázat vztahy v rámci jiných tříd i škol.

Kdybych během střední školy neměl kolem sebe lidi, kteří mě podporovali, řešili se mnou olympiády a kvůli kterým jsem chtěl jezdit na tábory a soustředění, tak bych tohle možná nikdy nedělal.

Popularizaci vědy se věnujete i mimo školu. Na Univerzitním kampusu Bohunice během Noci vědy přibližujete chemii široké veřejnosti, v létě pro žáky pořádáte chemická soustředění. Co je vaším cílem?

S mým kolegou Radkem Matuškou je naší cílovou skupinou široká veřejnost. Chceme lidem ukázat, že obor, který možná na škole nesnášeli, nemusí být úplně tak hrozný.

Jedná se o popularizaci, takže to nemůže být jen o chemii, snažíme se dělat i show. Zároveň ale chceme mít program nastavený edukativně, aby to lidé pochopili, a viděli tak smysl v přírodních vědách i samotné chemii. A zase – snažíme se chemii propojovat s ostatními přírodními vědami.

Studenti vás letos zároveň nominovali do ankety Zlatý Ámos o nejoblíbenějšího učitele v České republice. Co pro vás takové ocenění znamená?

Samozřejmě je krásné, když vám studenti takto dají najevo, že práci děláte dobře a že vnímají, že to není standardní výuka. Je to pro mě velké ocenění.

Hrozně si toho vážím, za nominací stáli moji prváci, kterým jsem třídním učitelem od září. Přihlášky se podávaly do prosince, takže už během tří měsíců mě poznali a rozhodli se mě nominovat.

Co byste na závěr vzkázal začínajícím studentům chemie anebo zájemcům o učitelství chemie?

Určitě bych jim sdělil, že i když mají pocit, že výuku nezvládají a je toho na ně moc, neznamená to, že jsou neschopní.

Pokud práci nezvládají odvést za čtyřicet hodin týdně, nic se neděje, je to zkrátka realita. Čtyřicet hodin týdně prostě někdy stačit nebude. Pak zase ale budou týdny, kdy práce bude míň, jako učitelé máme dlouhé prázdniny a podobně.

Důležité je hlavně myslet na pozitivní věci a nenechat se semlít tím, že všechny věci nebudou hned dokonalé. Když bude materiál dokonalý třeba „až“ za rok, kdy už to budete učit po několikáté, nic se nestane. Nastavení, že není potřeba mít vše perfektní hned napoprvé, je hrozně důležité.

Erik Kalla

Erik Kalla působí jako učitel přírodních věd na Střední průmyslové škole chemické a gymnáziu v Brně. Zároveň vyučuje i na Přírodovědecké fakultě laboratorní předměty pro budoucí učitele chemie. Na učitelství ho nejvíce naplňuje nadšení žáků i to, jaký pokrok mohou pod správným vedením udělat.

Kariéra a profesní cesta 

Chemii vystudoval na Ústavu chemie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity i na Vysokém učení technickém, vždy se zaměřením na jiná specifická odvětví. V roce 2025 pak získal na Přírodovědecké fakultě doktorát.

Už během doktorátu začal vyučovat chemii a další přírodní vědy na střední škole. Zároveň je i nadšeným popularizátorem vědy. Ve spolupráci s JCMM organizoval multioborovou soutěž N-Trophy, připravoval úlohy do řady chemických olympiád a přednášel jejich řešitelům.

V soutěži Zlatý Ámos za nejlepšího učitele v České republice se dostal v roce 2026 až do semifinále.

Foto: archiv Erika Kally