Úděl člověka dle G. J. Mendela

Z různých dokladů můžeme usuzovat, že G. J. Mendel byl uzavřené povahy, vnitřně přemýšlivý, cílevědomý a pravděpodobně i ctižádostivý. V ústraní kláštera se stýkal jen se svými příbuznými a malým okruhem přátel a neudržoval rozsáhlejší korespondenci. Ve svých dopisech domů nikdy nehovořil o sobě, ani o tom, čím se zabývá. Nikdy neprojevoval ani své vnitřní pocity; v jednom z dopisů rodičům z r. 1853 jen lakonicky poznamenal: „Jsem v jednom kuse zdráv a pilně studuji; další se ukáže, jak doufám.“

Jistou vnitřní zdrženlivost Mendela k pocitovým záležitostem lze spatřovat i v tom, že se ve svém životopise nezmínil o tom, že studium na Filozofickém učilišti v Olomouci mu umožnila jeho sestra Terezie tím, že se obětavě vzdala svého dílu věna. Zřejmě to považoval za intimní záležitost rodiny.

Mendel se už jako student zamýšlel nad posláním člověka, což vyjádřil v prvních strofách své básně napsané na oslavu knihtisku.

K jakému cíli je člověk stvořen?
Proč asi pouhému úlomku prachu
tajemně vznešené Bytí
předalo život svým mocným dechem?
Jistěže Nejvyšší, který tak moudře
otáčí Zemí, který ví dobře,
proč červa z prachu povznáší k žití,
jistě i člověka nestvořil zbytečně;
vždyť samy schopnosti, které duch přijal,
dávají tušit, že mu byl určen
vysoký cíl.

Údělem člověka je stálé úsilí,
šlechtění síly a cvičení schopností.

A právě poslední verše vystihují to, čím se Gregor Mendel bytostně ve svém životě řídil, že údělem člověka je usilovat o dosažení vysokých cílů a k tomu vynaložit všechny své schopnosti.

To, že měl Mendel již od mládí velký zájem o přírodu, je zřejmé z mnoha dokumentů. Příroda ho fascinovala a inspirovala k tomu, aby pronikl hlouběji do jejích tajů. Když ve svých 21 letech vstoupil do kláštera, kde měl zajištěnu hmotnou existenci, uvedl o tom ve svém životopise: „Jeho záliba pro obor přírodních věd rostla tím víc, čím více nacházel příležitost se s nimi hlouběji seznámit. Ačkoliv jmenovaný při tomto studiu postrádal jakýkoliv ústní doprovod a i když cesta samouka v tomto případě, jako snad u žádného jiného vědního oboru, je nanejvýš obtížná a vede pomalu k cíli, oblíbil si jmenovaný od té doby studium přírodních věd tak, že nebude váhat, aby si stávající mezery vyplnil individuálním studiem podle rad prakticky zkušených mužů. V roce 1846 absolvoval jmenovaný také přednášky, zaměřené tímto směrem, ze zemědělství, ovocnářství a vinařství ve Filozofickém učilišti v Brně.“

Mendel se zajímal i o praktické záležitosti hospodaření. Ve svých dopisech domů se často zmiňoval o počasí, o přezimování stromů či ozimů, o nemoci brambor a kolik zrovna stojí na trhu to které obilí, komentoval, jak se dařilo přezimovat obilovinám a ovocným stromům a poskytoval praktické rady.

Je však velmi zajímavé, že v žádném ze svých dopisů domů se ani slovem nezmínil o tom, že se zabývá pokusy s hrachem či jinými rostlinami, přestože několik dopisů je psáno v době jeho intenzivního bádání nad zákonitostmi dědičnosti. Například v dopise z r. 1857 píše: „nevím nic nového, co bych vám mohl sdělit“. Buď to považoval za tak vysoce vědecký problém, který byl vyhrazen pouze zainteresovaným členům přírodozkumné společnosti, nebo o svých pokusech nechtěl nikomu nic sdělovat, dokud se nepřesvědčí o jejich výsledku a významu. Tato druhá domněnka je pravděpodobnější, poněvadž výsledky svých pokusů zveřejnil až po usilovné desetileté pečlivé práci s křížením hrachu a vyvození závěrů potvrzujících jeho hypotézy.

Také některé nepřímé skutečnosti jsou dokladem Mendelova velkého zájmu o přírodu a její vědecké poznání. V jeho opatském znaku je obsažena lilie a na stropě kapitulní síně, který nechal vyzdobit jako opat kláštera, byly vyobrazeny jeho zájmy o zemědělství, roubování ovocných stromů, včelařství a o meteorologii.

G. J. Mendel pevně věřil nebo si byl téměř jistý, že když člověk vynaloží veškeré úsilí k dosažení určitého cíle, tak tohoto cíle dosáhne.

Již jako jinoch ve své básni napsal:

Však vavřín člověka, který se horlivě
a s celou vážností vzdělává na duchu,
který svým rozumem jak bleskem prosvítí
tajemné hlubiny vědy a umění,
který své schopnosti dá jako základnu,
ze které výborný vynález vyklíčí,
vzrůstá a konečně bohaté výsledky
přináší nutnému hemžení zástupů -
- však toho vavříny nezvadnou navěky.

Ve svém úsilí o studium přírodních věd byl velmi houževnatý. Vyjadřuje to ve svém životopise: „Ačkoliv sám při tomto studiu neměl žádného ústního návodu, a autodidaktická cesta je zde, jako snad v žádné jiné vědě, krajně obtížná a vede pomalu k cíli, přece si oblíbil od té doby studium přírody tak, že se nedá odraditi od toho, aby vlastním studiem a za rady zkušených mužů doplnil ještě stávající nedostatky.“

Mendelova houževnatost a preciznost se plně projevila v jeho přístupu k řešení problému dědičnosti. Nejdříve se s novým úkolem důkladně seznámil a teprve potom se rozhodl, zda a jak se pustit do jeho řešení. Kladl si pak vysoké cíle.