Je důležité mít kolem sebe lidi, kteří vás podporují, říká Lucie Ráčková, držitelka ocenění Forbes 30 pod 30

11. 2. 2025 Zuzana Jayasundera

Co pro vás ocenění Forbes 30 pod 30 znamená?

Získat toto ocenění je pro mne velkou ctí, ale beru to s pokorou. Ocenění vnímám jako ukazatel toho, že se ubírám správným směrem a že téma mého výzkumu, tedy výzkum stresu v extrémních podmínkách, je zajímavé pro širokou veřejnost.

Co myslíte, že za tímto úspěchem stojí?

Doktorát jsem studovala pod vedením profesorky Julie Dobrovolné, která značně popularizovala a medializovala výzkumné aktivity v jejím týmu. Její tým vyvinul inovativní metodu měření stresu, na jejímž základě vznikla spin-off společnost Entrant s.r.o., která upoutala pozornost médií včetně Forbesu. Díky možnosti pracovat s touto metodou jsem měla také příležitost o ní hovořit v médiích. Mediální viditelnost, účast na různých panelových diskuzích a akcích, kde jsem se podílela na popularizaci vědy, rovněž přispěla k tomu, že jsem začala být více vidět, což jistě pomohlo k získání tohoto ocenění.

Je ale potřeba dodat, že v Česku zatím chybí pevné ukotvení a systematická infrastruktura pro výzkum environmentální a vesmírné fyziologie. Moje doktorské studium bylo prvním PhD v této oblasti na MU a nebylo součástí žádného předem definovaného grantového projektu – výzkumné i finanční příležitosti jsme museli postupně hledat a vytvářet. To se dařilo zejména díky podpoře MUNI, RECETOXu, Českého antarktického výzkumného programu a dalších partnerů. Během studia jsem se zapojila do sedmi cvičných vesmírných misí, spolupracovala s Human Design Group a francouzským institutem MEDES CNES, který se pod záštitou francouzské kosmické agentury zaměřuje na kosmickou medicínu a fyziologii. Výsledky jsme prezentovali na prestižních mezinárodních konferencích jako je International Astronautical Congress (IAC) nebo NASA Human Research Program Investigators' Workshop (NASA HRP IWS), a článek o Antarktidě byl publikován v časopise Nature Scientific Reports. Absolvovala jsem také studium na International Space University, což mi otevřelo dveře k navázání spolupráce s Dr. Suzanne Bell z NASA BHP na projektu pro Evropskou kosmickou agenturu. Tento aktivní přístup k budování výzkumného prostoru v Česku vnímám jako klíčový faktor svého úspěchu.

Je podle vás důležité nenechat se odradit a jít si svou cestou?

Je důležité vyvažovat dvě věci: věřit sám sobě a svým myšlenkám, ale také mít kolem sebe lidi, kteří dokážou poskytnout konstruktivní kritiku. Potřebujete mít kolem sebe tým, který vás podporuje a říká, že vaše nápady mají smysl. Svět vědy je kompetitivní. Je náročný v oblasti publikování, je náročný, když se vyrovnáváte s nevydařenými granty. Je důležité mít tvrdé jádro, ale také dobrý tým, který vás dokáže podporovat. Já jsem extrémně vděčná panu docentu Miroslavu Králíkovi z Ústavu antropologie, který mě podporoval, když jsem začínala. Jeho podpora byla pro mě ohromně důležitá. Když jsem začala být mediálně vidět, setkávala jsem se tím, že někteří kolegové znevažovali mou práci a šířili pomluvy. Je důležité mít kolem sebe lidi, kteří vás podporují a věří ve váš výzkum.

Jaké bariéry v současné fázi vaší kariéry vnímáte?

Určitě bych chtěla zdůraznit, že mi studium a výzkum, kterému se věnuji, poskytly velkou svobodu. Měla jsem možnost prozkoumávat oblasti, které nejsou úplně tradiční, což je něco, za co jsem vděčná. I když to bylo náročné, přineslo mi to cenné zkušenosti a otevřelo nové možnosti. Co mě rozladilo, je fakt, že i když jsem dokončila doktorské studium řádně a včas za čtyři roky, po jeho ukončení jsem v rámci akademie zůstala bez práce. O postdoktorské granty lze žádat až po získání titulu PhD, ale jejich výsledky se vyhlašují až s několikaměsíčním odstupem. Co má člověk dělat mezitím? Už během doktorského studia jsem se zajímala o možnosti financování svých výzkumných aktivit, které by mi pomohly překlenout toto období, ale žádné takové příležitosti dostupné nebyly. Byla jsem tedy odkázaná na nahodilé příležitosti, které se v tomto „meziprostoru“ objevily, což bylo nesmírně frustrující. Takže jsem prožívala absolutní pracovní nestabilitu a bezmoc. Stipendium se nedá počítat do základu mateřské, nepočítá se do hypotéky. Sice se to nedaní, ale teď je otázka, jestli člověk ve 24 letech potřebuje nedanit nebo založit rodinu, že. Já jsem měla velké štěstí, že na RECETOX PhD studenti měli ke stipendiu půl úvazek a po absolvování PhD jsem mohla nastoupit na malý úvazek pod 1. neurologickou kliniku, za což jsem velmi vděčná. Ale obecně je tohle pro mladé ženy ve vědě hodně problematické. V tak nejistém prostředí nemůžete mít jen tak dítě, pokud nemáte zajištěného nebo staršího partnera.

Jaké změny by podle vás pomohly mladým doktorandkám a doktorandům v podobné situaci?

Myslím, že by bylo užitečné, kdyby doktorandi měli možnost získat granty ještě během studia. To by zjednodušilo situaci, kdy jsou odkázáni na náhodné příležitosti nebo na to, zda se objeví někdo, kdo má grant, nebo ne. Bylo by skvělé, kdyby byly jasněji definované možnosti a nástroje, jak si studenti mohou plánovat svou budoucnost. I když jsem měla možnost věnovat se zajímavým projektům, jako bylo studium člověka a přírodních věd v extrémních podmínkách a vesmírných vědách, bylo to náročné v tom smyslu, že neexistovaly jasné kariérní cesty ani systémy podpory v těchto nových oblastech. V mém případě šlo o kombinaci vesmírné fyziologie a psychofyziologie, což je něco, co není běžně dostupné ani v rámci českého akademického prostředí. Byla to svoboda, ale zároveň i velká výzva.

Na čem v současnosti pracujete?

Aktuálně jsem zaměstnaná na vědecko-výzkumné pozici ve firmě Honeywell v oblasti lidských faktorů v letectví. Na částečný úvazek se dále věnuji výzkumu v oblasti vesmírné biologie a psychofyziologie na Masarykově univerzitě. Chci pokračovat v zkoumání interakcí mezi člověkem a technikou v extrémních podmínkách, jako jsou vesmírné mise. Mým cílem je nejen dále zkoumat stres v těchto podmínkách, ale také přispět k rozvoji této oblasti a najít praktické aplikace pro reálný svět.